XIV. MALÝ PORTRÉT R. A. DVORSKÉHO

 Dosud jsme se R. A. Dvorským zabývali pouze z hudební stránky. Proto jsme se rozhodli zařadit před závěr několik vzpomínek spolupracovníků, dokreslujících Dvorského jako osobnost. Takto na Dvorského vzpomínali:

 

Kamil Běhounek, skladatel, aranžér, swingový akordeonista:1)

 "Jeho krásný, pravidelný obličej, jeho zářící modré oči a úzký knírek jsem obdivoval. Připomínal mi anglického diplomata Anthony Edena. Jednal se mnou velmi vlídně."

 

Jan Novák, saxofonista a klarinetista Dvorského orchestru:2)

 "On byl velký fešák a navíc inteligentní. A taky kamarádský, nedělal ze sebe takového slavomana jako někdo jiný. Někdo říkal, vy jste mu nevykali, ale on byl tak upřímný kamarád, že si s každým z orchestru tykal."

 

Jiří Traxler, skladatel, aranžér a klavírista:3)

 "Co mu pomáhalo ze všeho nejvíc, byly osobní kvality. Na jeho slovo bylo spolehnutí, byl rozvážný a měl příjemnou povahu. A okolnost, že také dobře vypadal, také vůbec nic nepokazila. Pokud vím, byl jediný hudební nakladatel na světě, který si mohl dovolit dát sestylizovat vlastní hlavu i s tím knírkem, jako trademark svého podniku. Ješitnost? Možná, ale odpustil bych mu ji pro všechny ty jiné dobré vlastnosti. Jestli se o to vědomě snažil nebo ne, byl gentleman. Já sám myslím, že by to přivedl daleko i v jiných povoláních, jsem však rád, že to bylo v tomhle."

 

PhDr. Lubomír Dorůžka, hudební publicista a spisovatel:4)

"Týká se roku 1938-9, mám partnerem byl Vlastimil Hála:

 Nezůstalo jen při společném vyhrávání. Začali jsme také komponovat: vesměs tanga, valčíky, foxtroty, co se tenkrát nosilo. I celou operetu jsme spolu vypotili; text byl převážně mou prací. Umístil jsem ji do své zamilované chaty U Kalicha nad Malou Skálou. Představa, že by se na zadním proscéniu mohlo objevit to pro mě mohutné panoráma od Kozákova až po Klokočské skály, mě fascinovala. Instrumentaci tanga, které jsme považovali za nejlepší, pořídil jeden Vlastův strýček, a s tímto materiálem jsme obcházeli veškerá pražská nakladatelství.

 Bylo jich tehdy hodně a byla to křížová cesta. Patnáctileté mládenečky nebral nikdo vážně. Odmávali nás hned pro prvních slovech, někdy velmi potupně. Naše sebedůvěra klesla pod bod mrazu. Nakonec nezbylo, než přistoupit ke kroku, do něhož se nám vůbec nechtělo. Na našich obchůzkách jsme se totiž záměrně vyhýbali nakladatelství R. A. Dvorského. Ten pro nás představoval vrchol kvality; k němu jsme i při teenagerské bohorovnosti cítili biblickou úctu: "Pane, nejsem hoden." Ale když nás už vyhodili odevšad, nezbylo nic jiného. S malými dušičkami a plní trémy jsme se vydali do Klimentské č. 36.

 V jednom z nižších podlaží byly kanceláře Ultraphonu; Dvorského nakladatelství bylo o poschodí výš. Když jsme si na podestě schodiště pod ním naposledy dodávali odvahu, objevila se vysoká štíhlá postava, sestupující dolů. Při setkání jako by zpomalila, přeměřila nás pohledem a pokračovala dál. Zmocnila se nás další nejistota: byl to opravdu On nebo nás mámí naše zjitřená fantazie? Ale slečna v recepci potvrdila, že jsme se nemýlili: pan Dvorský prý právě odběhl dolů do Ultraphonu, ale musí být zpátky každou chvilku.

 Když se vrátil, naše rozpaky vyvrcholily, ale záhy nás čekal největší zážitek našeho muzikantského hledání. Dvorský nás přátelsky uvítal, neodmával nás pryč, ale pozval do své kanceláře a vybídl nás, abychom se posadili. A potom - první z té dobré desítky nakladatelů, které jsme obešli - vzal naše rukopisy do ruky a začal se jimi na místě probírat. I jemu se nejvíc líbilo tango, které jsme my považovali za nejlepší. Začal si je zpívat a pak nám docela profesionálně řekl: "Prvních šestnáct taktů je v pořádku, to je dobrý, nosný nápad. Ten střed k tomu nepatří: ten je jakoby z něčeho jiného." Dal nám ještě několik dobrých rad a rozloučil se s námi přátelsky: "Tak jen dělejte dál. Čeká vás dlouhá cesta, ale kdo ví - třeba jednou přijdete na nějakou Cikánku."

 Pro Vlastu Hálu se tato předpověď dokonale vyplnila; já jsem se pak s Dvorským dostal do styku v jiné než "skladatelské" rovině. V obou případech to bylo o pěkných pár let později. Ale pro dva patnáctileté studentíky bylo první setkání s jejich idolem, který si pro ně dokázal udělat čas a byl ochoten brát je vážně, nejen velkým povzbuzením, ale také lekcí na celý život. Snažil jsem si připomenout si je vždycky, kdykoliv se na mě v daleko pozdější době obrátil nějaký mladý adept."

 

 

Poznámky:

1) K. Běhounek: Má láska je jazz, Toronto, 1986, s. 80.

2) Úryvek z rozhovoru autora práce s Janem Novákem z 11.  března 1997.

3) J. Traxler: Já nic, já muzikant. Toronto, 1980, s. 144.

4) Úryvek z knihy L. Dorůžky Panorama paměti, zaslaný  autorem v počítačovém výtisku.