VIII. MELODY BOYS ZA PROTEKTORÁTU (OBDOBÍ 1937 - 1945)
1. OBSAZENÍ A STÁLÁ ANGAŽMÁ ORCHESTRU
Období pojednávané v této kapitole jsme oproti názvu rozšířili ještě o léta 1937 a 1938. Má to své odůvodnění, protože s dvanáctičlenným složením, jež se konstituovalo v roce 1937, Dvorský do protektorátního období vstupoval, nadto vývoj vzájemných vztahů mezi Československem a Německem s sebou přinášel situace, které do jisté míry ovlivnily dění ve Dvorského orchestru.
Stále obtížnější politické poměry způsobené expanzivností hitlerovského Německa se promítaly do naší populární hudby ještě předtím, než došlo 15. března 1939 k okupaci Čech a Moravy a k vytvoření protektorátu pod fašistickou nadvládou. Především máme na mysli uzavření Osvobozeného divadla, jehož orchestr pod Ježkovým vedením vyrostl v nejčelnějšího reprezentanta jazzových snah v Československu třicátých let.1) K uzavření divadla došlo v listopadu 1938,2) brzy poté Voskovec a Werich s Jaroslavem Ježkem emigrovali do USA a orchestr se rozešel. Z toho mohli vytěžit kapelníci ostatních orchestrů, Dvorskému se podařilo angažovat Karla Vacka (již podruhé, předtím hrál Vacek u Dvorského v letech 1929 - 1933)3), který zde již hrál pouze na trubku, protože ve dvanáctičlenném obsazení odpadlo střídání nástrojů. S Karlem Vackem přišel do Melody Boys saxofonista Jan Novák4) a buď s nimi současně, či v pozdější době další saxofonista Josef Pulec.5)
V souvislosti se stálými angažmá Dvorského orchestru ztrácíme jednoznačné představy o jejich časovém ohraničení (ještě výrazněji, nežli v předešlém období). V Lucerna baru mohl hrát někdy od druhé poloviny roku 1937, nebo dokonce ještě o rok později.
Jiří Traxler spojuje rozšíření orchestru, jež bývá kladeno do roku 1937, právě s počátky účinkování v Lucerně.6) Orchestr tehdy hrál v běžném obsazení - 3 housle, 3 saxofony, 2 trubky, pozoun a rytmická skupina bez kytary7) (klavír, kontrabas, bicí), ovšem během celého období prošlo složení orchestru značnými proměnami, danými charakterem jednotlivých produkcí (nahrávky chansonů, monstrkoncerty, zájezdy).8) Příležitostně dosáhl orchestr v roce 1942 rekordního počtu okolo 100 členů,9) to však byla výjimka. V letních sezónách orchestr převážně působil na barrandovských terasách.10) Ve vlastním životopise Dvorský uvádí, že zde účinkovali v letech 1937 - 1941, z interview s Dvorským z roku 193911) nám připadá, že v létě tohoto roku ještě vystupoval v Karlových Varech.
Lucerna bar náležel k nejreprezentativnějším pražským podnikům, v němž se scházeli nositelé slavných jmen - filmoví herci, sportovci a další prominenti.12)
O účinkování Dvorského orchestru velmi podrobně
referuje Lubomír Dorůžka: "Hudba hrála bez přestávky v neustálém proudu. Jednotliví hráči si mohli z pódia odskočit podle stanoveného plánu střídání, orchestr jako celek však setrvával na svém místě. Od osmi do devíti byl na pořadu koncert, který později vedl Jan Pelant - ještě bez R. A. Dvorského. Ten přicházel kolem deváté hodiny. Ve skříňce na dekoračním sloupu v pasáži Lucerna, právě proti vchodu do baru, visela veliká fotografie, na níž byl usazen v důstojném křesle.13)
Jak vidno, nescházela ani propagace orchestru, i když nejlepší reklamu si orchestr dělal jistě sám. Po příchodu Dvorského vypadal program takto: "Příchodem Dvorského skončila série Kalifů z Bagdadu, Strak zlodějek a dalších čísel koncertního repertoáru a nastoupila decentní, ale stále relativně moderní hudba k tanci. Tak to trvalo asi do půl jedné, kdy Dvorský odcházel. Potom už byl repertoár smíšenější: na řadu přišly i lidovky a ty někdy rozdováděly distingované obecenstvo do té míry, že pan majitel (pozn. - zřejmě Miloš Havel, strýc prezidenta republiky), dohlížející většinou na provoz shora z balkónu, posílal na pódium vzkaz, ať začnou zase něco klidnějšího: vybavení baru včetně zvedacího pódia je drahé, a kdo má pořád platit opravy."14)
Program se tedy skládal ze tří částí (jak nám potvrdil i Jiří Traxler).15) V úvodní části byl prezentován tzv. vyšší populár (oblíbené skladby autorů vážné hudby a operet). Ve druhé, díky Dvorského přítomnosti zřejmě nejpřitažlivější části, byla hrána jazzem ovlivněná taneční hudba a ve třetí části po odchodu Dvorského (zhruba po půlnoci) převažovaly polky a valčíky.16)
Letnímu účinkování na Barrandově se věnujeme v kapitole o Dvorského spolupráci s rozhlasem.
2. KONCERT K 10. VÝROČÍ MELODY BOYS, ZÁJEZDY V ROCE 1940 A 1941 A KONCERTY DESETI KLAVÍRŮ
Na rok 1939 připadlo desáté výročí vzniku Melody Boys. K této příležitosti byl trochu opožděně uspořádán 16. března 1940 v Lucerně velký koncert Dvorského orchestru.17) Koncertu předcházela velká reklama,18) značný zájem veřejnosti dokazuje článek otištěný v Telegrafu 8. března 1940,19) přibližující atmosféru zkoušky orchestru a přinášející rozhovor s R. A. Dvorským, který se týká chystaného zájezdu po Čechách a Moravě a přínosu mladých skladatelů (pravděpodobně míněni především Traxler, Běhounek, Jindra a další) pro českou taneční hudbu, s nimiž kolem roku 1939 začíná Dvorský spolupracovat.
Pro tento koncert a následující turné byl orchestr rozšířen na dvacet členů, hrál tedy ve složení 4 housle, 4 saxofony, 3 trubky, 3 pozouny, kytara, kontrabas, tympány, vibrafon a klavír.20) Z orchestru byla navíc vyčleněna rytmická skupina, v níž hráli Kamil Běhounek na akordeon, Jiří Traxler na klavír (s ním při závěrečném koncertu v Praze Leopold Korbař), Gustav Vicherek na kytaru, Josef Smítal na kontrabas a Jan Rychlík na vibrafon a tympány.21) Běhounek hrál rovněž sólově.22) Dvorský se uplatňoval jako zpěvák a dirigent, spolu s ním se na pódiu uvedly vycházející pěvecké hvězdy našeho swingu - Inka Zemánková a Allanovy sestry, zpívající v tříčlenné sestavě Jiřina Salačová, Máša Horová a Věra Kočvarová.23) Jméno získaly zkrácením jména skladatele Alfonse Jindry, který se jmenoval vlastním jménem Alfons Langer a zkratkou Allan často své skladby podepisoval. Jeho píseň Koncert nemluvňat byla první nahrávkou tria na gramofonové desky.24)
Koncertu a turné se v rámci Dvorského orchestru účastnili i další významní hudebníci. Kromě stálých členů a již jmenovaných "externistů" hrál v orchestru kupříkladu Ladislav Habart,25) jenž po válce založil významný swingový orchestr, ve funkci zvukového technika vystupoval Zdeněk Petr,26) který se také významně angažoval ve Dvorského nakladatelství. Na trubku hrál vedle Karla Vacka další významný představitel lidovky, Václav Bláha,27) autor Červené sukýnky či polky Proč ten jetelíček.
Aranžérsky se uplatnila především "mladá vlna" v osobách Jiřího Traxlera, Alfonse Jindry, Jana Rychlíka, Zdeňka Petra, Václava Pokorného a Františka Svojíka.28)
Ti také hráli prim coby skladatelé. Jejich písně byly uváděny buď samostatně nebo ve směsích, ty si většinou autoři aranžovali sami.29) Jazzově orientovanému repertoáru se vymykaly pouze Refrény Karla Vacka, aranžované dvojicí Petr - Pokorný, Jindrovo aranžmá Frimlovy Rose Mary a směs z filmu o Františku Kmochovi To byl český muzikant (opět Petr s Pokorným),30) přesto i zde se s ohledem ke jménům aranžerů lze domnívat, že zazněly ve swingových úpravách. Některé směsi měly retrospektivní charakter, například Z prvních zvukových filmů (arr. J. Traxler), Melodie z roku 1935/36 (J. Rychlík) Starší i novější (J. Traxler), jiné nesly název vyjadřující snahu o aktuálnost (J. Rychlík: Swing 1940).31)
V repertoáru jasně dominují skladby českých autorů, jejich zřetelná převaha vyplývá nejen ze záměru R. A. Dvorského podporovat domácí talenty, ale současně z omezení možnosti hraní cizích skladeb v důsledku válečného konfliktu. Na koncertech v roce 1940 se ještě mohlo objevit několik amerických skladeb (např. Malneckovo Choo Choo v sólovém podání Kamila Běhounka),32) ale po jejich vstupu do války v následujícím roce definitivně tato možnost padla.
Přítomnost více nových tváří vyžadovala, aby se orchestr "sehrál". Jak nám sdělil Jiří Traxler, před podobnými akcemi se konaly obvykle dvě několikahodinové zkoušky.33) Přibližme se alespoň částečně atmosféru jedné z nich: "Moc toho dnes neuslyšíte," vítá nás R. A. Dvorský na zkoušce svého orchestru, "zkoušejí jenom saxofony." Ale brzy vyjde najevo, že to není míněno doslovně, protože hraje i rytmická skupina a Inka Zemánková zpívá, i když jen polohlasitě, sedíc v kožichu. Objeví se i Kamil Běhounek, aby si poslechl směs ze svých skladeb... Vše nasvědčuje tomu, že se chystá něco velkolepého. Přípravy, kterých jsem svědkem, přítomnost hvězd jazzového nebe a celé ovzduší zkoušky to potvrzuje. R. A. Dvorský, sedící za balíkem not a sledující pozorně partituru, zastaví každou chvíli ubíhající rytmus a vrací se k obtížnějším místům, aby všechno dokonale klapalo. Není to jednoduchá práce. Protože zkouší jen část orchestru, vyplňuje dirigent mezery klepáním, dupáním, tleskáním, broukáním, pískáním atd. Teprve po samostatných zkouškách jednotlivých skupin nástrojů se začne zkoušet společně, aby skladby, určené pro jubilejní koncert, byly dokonale vybroušeny.34) Z článku je patrné, že Dvorský nechtěl nic ponechat náhodě a naopak se snažil orchestr připravit k vystoupení co nejlépe, aby tak důstojně oslavil jubileum souboru.
Koncert byl údajně v několika dnech vyprodán a skončil velkým úspěchem.35) Na něj navázalo měsíční turné, které orchestr zahájil začátkem dubna 1940 koncertem v Kolíně.36) Hudebníci tu vzdali hold skladateli Františku Kmochovi pietní návštěvou jeho pomníku a položením věnce,37) zároveň tak demonstrovali vlastenecké cítění za doby okupačního útlaku. O koncertu v Kolíně podává reference Telegraf,38) mimo jiné uvádí kompletní jmenovité složení orchestru. Na úvodní kolínský koncert navázaly další v Rakovníku, Táboře, Písku, Plzni, Českých Budějovicích, v Chrudimi, Čáslavi, Hradci Králové, Pardubicích, ve Dvoře Králové a dalších, celkem pětadvaceti městech.39) Zájezd končil 28. dubna v Brně,40) a celé turné završil druhý koncert v pražské Lucerně.41) Celou sérii prý dobře zorganizovala agentura Františka Spurného.42) Hudebníci se přemísťovali do místa konání koncertu převážně autobusem, někdy vlakem, zpět do Prahy se zajíždělo jen výjimečně, nekonal-li se koncert ve velké vzdálenosti od Prahy.43)
Na humorné aspekty zájezdu vzpomíná jeho přímý účastník Jiří Traxler takto: "Zájezd jazzové kapely je něco, co si dovede normální smrtelník těžko představit. Je třeba si uvědomit, že počínaje duetem je v každé hudební kombinaci jeden legracář, který si oslazuje život tím, že ho ztrpčuje jiným. Jednou se však vyražení tohoto druhu zúčastnil celý orchestr, což je, myslím, rekord svého druhu. Terčem byla, chudinka, Inka Zemánková. Začalo to takhle: na programu byl Svojíkův foxtrot Fakir, pseudo-orientální melodie, kterou zpíval Dvorský a v níž mu na určitých místech odpovídal unisono a fortissimo celý soubor, zvláště ve střední části refrénu, kde po třech a čtvrt taktech vznikla tříčtvrťová generálpauza, do které se zařvaly dvě slabiky: rra - da! Zjistilo se, že se to Ince velice líbí a že se k tomuto rytmickému lomozu přidává ze všech sil. A stalo se v Pardubicích, že Dvorský (který jediný mimo Inku nic nevěděl) zpíval Fakira a refrén se kvapem přiblížil k té generálpauze, před níž se každý viditelně nadýchl na sborové zařvání - ale jediný, kdo zahulákal, byla Inka, neboť všichni ostatní, jak bylo domluveno, mlčeli. Dvorský se lekl, otočil se od mikrofonu, Inka celá rudá se držela za hlavu a obecenstvo pochopitelně nevědělo, co se děje; Vašek Bláha vyprskl do trumpety, což byl povel k všeobecnému veselí na pódiu. V hledišti bylo chvíli ticho, ale pak si lidé uvědomili, že se asi muselo stát něco strašně směšného, a začali se smát také, když už to bylo v ceně, a to jsem poprvé v životě viděl, jak se na sta lidí chechtá a plácá do kolen a neví proč. Přes počáteční šok to Inka přijala v dobrém a měli jsme ji za to ještě raději."44)
Na posledním koncertu v pražské Lucerně byl soubor údajně rozšířen na 38 členů,45) avšak tato informace se nám nezdá vzhledem k téměř dvojnásobnému obsazení oproti zájezdu příliš věrohodná. Oproti prvnímu pražskému koncertu byl program asi mírně obměněn, celé vystoupení bylo tentokrát uzavřeno "fantasií na píseň Ta naše písnička česká", která se hrála za přítomnosti dojatého autora, Karla Hašlera.46)
Podobné turné se konalo opět o rok později, v roce 1941.47) Nemáme o něm již tolik informací. Orchestr byl tentokrát rozšířen na 35 členů,48) byl doplněn okolo deseti houslisty, dvěma cellisty a stejným počtem kontrabasů.49) Pro repertoár vystoupení Dvorský zvolil tematiku film - opereta - píseň - jazz,50) ta se však pravděpodobně od tématiky předchozího turné neodlišovala až tak příliš výrazně. Četné byly swingové úpravy jiných žánrů. Tak se v tomto stylu na programu objevily lidovky K. Vacka a V. Bláhy nebo Píseň indického hosta z opery Sadko od Rimského-Korsakova v aranžmá Z. Petra. Nechyběla ani směs melodií Rudolfa Frimla či Srnkova koncertní úprava lidové písně Tálinský rybník.51) S orchestrem opět zpívalo trio Sester Allanových,52) Inku Zemánkovou nahradila Zdena Vincíková,54) jíž vyhovoval více chansonový repertoár.51) Ke Dvorskému přišla na podzim 1940.55)
Úspěšné zájezdy byly pro Dvorského tou nejlepší propagací. Jiří Traxler poznamenává, že prvořadým cílem Dvorského bylo uvedení a popularizace nových skladeb, vycházejících v jeho nakladatelství, připomenutí skladeb starších v nových úpravách a připravit si tak půdu pro zájem veřejnosti o gramofonové nahrávky orchestru, k jejichž natáčení došlo po skončení zájezdu.56) Dvorský tedy jednal jako zkušený podnikatel. Tím, že podporoval domácí talenty, druhotně pomáhal posilovat i národní cítění v obtížných časech okupace.
Poté se orchestr vrátil k normálnímu účinkování v baru Lucerna, v rozhlase a gramofonových studiích.57) Mimo obvyklé účinkování v Praze a zájezdy po Protektorátu hráli Dvorského hudebníci spolu s Blue Music a orchestrem Karla Vlacha 8. února 1940 na koncertu "tří králů jazzu".58) V témže roce Dvorský s Františkem Spurným zorganizovali neobvyklou akci "10 klavírů - Pantomima - Jazz",59) a tak 20. listopadu 1940 v sále Lucerny usedlo vedle sebe deset klavíristů, čelných reprezentantů naší populární hudby.60) Docela zajímavá je konfrontace vzpomínek dvou účastníků této akce, Jiřího Traxlera a R. A. Dvorského. Jiří Traxler vzpomíná takto: "Nikdy se mi nepodařilo zjistit, kdo postavil pódium a kdo ručil za bezpečnost. Na pódiu se mačkalo deset koncertních křídel, a byl bych mu chtěl potřást rukou, poněvadž to bylo umění. To, co provozovalo těch deset pianistů, umění nebylo. Byl jsem mezi nimi, a protože se po všech těch letech nechci znovu hanbit sám, vyjmenuji je: Roman Blahník, Eman Fiala, Vladimír Horčík, Polda Korbař, Niki Nikodem, Jan Rychlík, Franta Svojík, Pepíček Stelibský a Jirka Verberger. Nemám dneska ponětí, co jsme vlastně hráli. Ale bylo skoro perverzní posadit na jedno pódium pianisty Stelibského (pozn.: úspěšného operetního autora) a vysloveného jazzmana Horčíka. Naštěstí nás brzy vystřídal Vlach jako tenorsaxofonista s malým souborem, baletní mistr Jenčík se 14 tanečníky, někde v tom také cvrlikaly tři okaríny, Běhounek se ukázal, Kavka zpíval, Inka Zemánková zpívala, Sestry Allanovy zpívaly a Dvorský to všechno nějak dirigoval. Je to k neuvěření, ale druhý večer se to opakovalo. Jediný komentář, který na to Dvorský v soukromí měl, bylo stručné: "Nikdy více!"61) U Dvorského vzpomínky se spíše místo uměleckého hlediska prosadila nostalgie: "Jednou se mi dokonce podařilo, aniž bych o tom věděl, dát flek Američanům. Došlo k tomu takhle: Vyslovil jsem přání, že by bylo jistě zajímavé slyšet koncert několika klavírů a že by stálo za to jej uspořádat. Po delším jednání jsem se nakonec s pořadateli dohodl, že se koncert uskuteční v pražské Lucerně a že těch klavírů bude najednou hrát deset. Koncert byl připraven, ohlášen a k našemu velkému překvapení berlínská UFA požádala o svolení k nafilmování koncertu. Tenkrát jsem vůbec netušil, že to vzbudí ve světě tak velký ohlas. Koncert měl úspěch, experiment se ukázal jako velice zajímavý, a když jsem se ptal německých filmařů, proč ho celý natočili, řekli mi: "Je to největší množství klavírů, které kdy hrály pohromadě. Doposud držely rekord USA s šesti klavíry. A vy s těmi deseti jste je o čtyři přetrumfli.62)
Není vyloučeno, že záznam z tohoto koncertu je někde, pokud nebyl válkou zničen, uložen v Německu dodnes. Válka ovšem do dění v taneční hudbě začala zasahovat výrazněji, než jen potlačováním amerického repertoáru. Po neúspěších německých armád na východní frontě a za heydrichiády zakázala okupantská správa tanec.63) Hudbu k tanci proto vystřídala asi v roce 1941 taneční hudba k poslechu. Tento krok paradoxně přispěl podle současných hodnocení ke zvýšení úrovně naší taneční hudby.64) Funkční hledisko ustoupilo do pozadí, naopak umělecká měřítka nabývala na významu. Do písní, jejichž interpretační náročnost vzrostla, byly integrovány i herecké prvky.65)
Koncerty taneční hudby Dvorského orchestru údajně trvaly od osmé hodiny večerní až do tří hodin ráno.66) Hudební materiál poskytly slavné evergreeny G. Gershwina, J. Kerna a dalších klasiků muzikálu v menší míře se hrál opět vyšší populár (Sarasate: Cikánské melodie, Toselli: Serenáda) a nejvíce obecenstvo čekalo na skladby nejnovějšího data v intepretacích R. A. Dvorského, Inky Zemánkové, Zdeny Vincíkové, popřípadě jiných hostů.67)
3. DVORSKÝ A PROTEKTORÁTNÍ POMĚRY, PRACOVNÍ NASAZENÍ ORCHESTRU A ZÁNIK MELODY BOYS
J. Traxler vzpomíná, že Dvorský s Němci nemíval velké obtíže.68) V roce 1941 inzeroval náš tisk Dvorského zájezd do Berlína,69) jenž se měl konat na podzim téhož roku, ale Dvorskému se této "nabídce" podařilo vyhnout.70) Jen do některých koncertů musel zařadit skladbu německého autora.71) V roce 1942 hrál orchestr ve speciálním stočlenném složení pro německou filmovou hudební komedii Wir machen Musik,72) ale nevíme, do jaké míry byl k účinkování tlačen. Jedním z požadavků Němců, který byl spojen s nátlakem, bylo instrumentování hudebních programů pro vojsko vracející se na dovolenou do Berlína z východní fronty, avšak i tyto požadavky se podařilo obejít.73) Dá se tedy říci, že kromě omezení platících pro taneční hudbu obecně a vznikajících dílčích materiálních problémů (omezování spotřeby papíru, což se spíše týkalo nakladatelství)74) nepostihly R. A. Dvorského, na rozdíl od poúnorových časů, takové nepříjemnosti, které by znemožňovaly jeho činnost. Spíše naopak, další události Dvorského k činnosti spíše nutily, neboť se Dvorský nevyhnul pracovnímu nasazení. Přišlo nejspíše v roce 1943, kdy pravděpodobně byla Lucerna dána k dispozici Klubu filmových pracovníků, a tím zřejmě Dvorského vystupování v tomto podniku skončilo.75) Od té doby jezdil orchestr po českých a moravských továrnách.76) Mnoho údajů jsme o zvnějšku organizovaném účinkování orchestru nenalezli. Do zlínského hotelu Victoria nastoupil Dvorského orchestr asi 1. října 1943 místo kapely A. Vizváryho.77) Přivezl s sebou zpěvačku Zdenu Vincíkovou a devět hudebníků, většina z nich hrála na více nástrojů. Denní mzda se pohybovala od 200 do 400 korun, byla pevně stanovena.78) Jak dlouho ve Zlíně hráli, bohužel nevíme, pouze je jisté, že tu pobývali rovněž koncem června 1944, jak se dozvídáme paradoxně z humorně laděné reportáže z fotbalového zápasu mezi jedenáctkami Dvorského orchestru a hotelových hostí: "... Mužstvo prý vynašlo zcela nový styl, nehraje se ovšem v tempu foxtrottu, ale spíše v rytmu pomalého tanga. Pohyby jsou ovšem vláčné a diváci prý se tak pobaví, jako na žádném veseloherním filmu. Samotný R. A. Dvorský působí v brance a když čirou náhodou pustí do sítě nějaký ten míč, uleví si pouze: "A já ho dirigoval do autu."79) V květnu 1944 tvrdí, že se ve Zlíně zdrží dva měsíce.80) Rovněž z článku81) nepřímo vyplývá, že byli předtím nasazeni jinde (" věřte mi, že jsme se na Zlín těšili").79) Orchestr tentokrát prý přijel s jakousi "revuí",82) ale jiní protagonisté tu jmenováni nejsou. Od Jana Nováka jsme se dozvěděli, že tato vystoupení se těšila velkému zájmu. Ve Vsetíně prý naslouchalo téměř těžko uvěřitelných dvacet tisíc přítomných.83)
Účinkování pro české dělníky v Říši se odbývalo zřejmě od podzimu 1944.84) Orchestr jezdil do Německa s připraveným komediálním pásmem, nejednalo se tedy o koncerty složené výhradně z hudebních čísel.85) O zábavu se dle vzpomínky Jana Nováka starali zpěváci, komici a imitátoři František Paul, Hurych, Fanda Mrázek, jindy vděčné obecenstvo tvořené českými dělníky bavil kouzelník či artistka. K zábavě přispíval svým podílem i orchestr. Vedle obvyklým způsobem přednesených skladeb zahrál kupříkladu šlágr Jetelíček u vody čtyřmi způsoby - jako lidovku, pak v jazzové úpravě, na okaríny a na závěr sklidil úspěch flašinetář. V podstatě se jednalo o kabaretní vystoupení. Orchestr takto účinkoval nejen v Německu, ale v v Německem obsazených zemích - Polsku (Lodž) a Rakousku (Vídeň, Linec). Na místo určení se hudebníci dopravovali vlakem, spolu s nimi cestoval průvodce "Reiseführer", obstarávající vše kolem zájezdu. Býval jím obvykle Němec, který uměl také česky.86)
Protože se blížil konec války, nebylo divu, že se orchestr občas nevyhnul nebezpečným situacím. O jedné z nich R. A. Dvorský vypráví: "Náš orchestr jezdil ve druhé světové válce hrát našim občanům nasazeným na práci v rajchu. Jednou jsme přijeli do Magdeburku. Ubytovali nás až na okraji města a uprostřed noci přišel nálet. Všichni jsme vyběhli ven a prchali se ukrýt co nejdále od města. Našli jsme úkryt u nějakých dolů.
Druhý den se nás naši ptali, jak jsme prožili nálet. "Celkem dobře," řekli jsme. "Utekli jsme k nějakým dolům." "No tak to jste si teda vybrali to nejlepší místo," smáli se. "To jsou totiž solné doly a v nich je obrovské skladiště munice. Angličané o tom zřejmě vědí a snaží se je při každém náletu zasáhnout."87)
Zájezdy do Německem zabraných zemí pokračovaly i v roce 1945,88) avšak Dvorský již u toho nebyl. V závěru roku 1944 totiž onemocněl těžkou plicní chorobou, snad tuberkolózou,89) a lékaři mu dávali již dost malé šance.90) Menšími zdravotními obtížemi podobného druhu trpěl již v roce 194391) a náročné zájezdy jistě způsobily své. Uzdravil se prý téměř zázrakem díky léčení v nemocnici Na Bulovce, později v sanatoriu ve Starém Smokovci.92) Za Dvorského nepřítomnosti vedl orchestr druhý "král lidovky" Václav Bláha,93) přesto když Dvorský cítil, že k vedení orchestru mu již nezbude sil, proslavený soubor rozpustil. Stalo se tak v dubnu 1945.94)
Léta 1937 - 1945 byla zřejmě obdobím největších Dvorského úspěchů na domácí scéně. Řada článků i vzpomínky přímých účastníků dosvědčují, že koncerty pořádané Dvorského orchestrem se těšily velké oblibě. Dvorskému se podařilo uvést řadu nových úspěšných skladatelů a aranžérů, jejichž úsilí podporoval nejen "živou" interpretací jejich skladeb, ale i vydavatelskou činností, nahrávkami na gramofonové desky, relacemi v rozhlase, v některých případech interpretacemi filmové hudby. Dvorský představoval velmi funkční spojení hudebníka a podnikatele v jedné osobě, poněvadž dovedl účelně využívat propojení orchestru s vlastním nakladatelstvím a silné pozice v gramofonové firmě Ultraphon. Zájezdy v letech 1940 a 1941 mimo čistě hudebních aspektů zajišťovaly Dvorskému účinnou reklamu, na kterou pružně reagoval vydáváním notových materiálů a zvukových nosičů.
Pamětníci95) se shodují, že ke Dvorského popularitě přispěla jeho schopnost vycítit vkus publika všech vrstev a generací, tomu také přizpůsobil repertoár zahrnující celou škálu žánrů v rámci populární hudby, neboť hrál lidovky K. Vacka, V. Bláhy a jiných autorů (popřípadě jejich swingové úpravy), koncertní úpravy lidových písní (Jiří Srnka: Tálinský rybník), operetní, muzikálové a filmové melodie a konečně moderní taneční a swingové písně, výjimečně i orchestrální aranžmá (Fr. Svojík: Piccadily serenade). Oceňován bývá především jeho popularizační přínos pro pronikání swingových prvků mezi širší obecenstvo.96)
V závěru války podlomily zájezdy orchestru pořádané pro české dělníky v Protektorátu i v Říši Dvorského zdraví natolik, že již nebyl schopen znovu převzít vedení tělesa, a tak jeho kariéra organizátora a dirigenta úspěšného orchestru definitivně v roce 1945 skončila.
Poznámky:
1) V této době též vzniká orchestr Gramoklubu, již plně orientovaný na swingový styl.
2) Encyklopedie, s. 243.
3) Dorůžka, s. 101.
4) Rozhovor autora práce s Janem Novákem (magnetofonový záznam).
5) Údaj jsme získali srovnáním seznamu členů Dvorského orchestru z roku 1944 (SÚA, fond Ministerstvo lidové osvěty 1942 - 1945, Nasazení umělců (1944 - 1945)) a diskografie nahrávek Ježkova orchestru (příloha gramoalba Jaroslav Ježek & Orchestr Osvobozeného divadla, Supraphon 1982).
6) Rozhovor autora práce s Janem Novákem (magnetofonový záznam).
7) Tamtéž.
8) Tamtéž.
9) R. A. Dvorský se stočlenným jazzovým orchestrem. Polední list, 10. 7. 1942 a R. A. Dvorský v německém filmu. Venkov, 12. 7. 1942 (SÚA, MZV - VA I).
10) Dorůžka, s. 103. Taktéž životopis - MDK.
11) jbr: Na návštěvě u R. A. Dvorského a jeho Melody Boys.
Odpoledník Národní politiky, 21. 11. 1939
(SÚA, MZV - VA I).
12) Dorůžka, s. 102.
13) Tamtéž.
14) Dorůžka, s. 103.
15) Magnetofonový záznam rozhovoru s J. Traxlerem.
16) Dorůžka, s. 103.
17) mšk: Český král jazzu o hudbě a filmu. Telegraf,
8. 3. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
18) Traxler, J.: Já nic, já muzikant. Toronto, Sixty-Eight Publishers Corporation 1980, s. 158 (dále jen Traxler).
19) mšk: Český král jazzu o hudbě a filmu. Telegraf, 8. 3. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
20) Traxler, s. 158.
21) jr: R. A. Dvorského triumf a hold K. Hašlerovi. Večerník Národních listů, 3. 5. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
22) Tamtéž.
23) Jiřina Salačová. RMS, r. 6, 1968, č. 5, s. 7.
24) Tamtéž.
25) KČS 2, s. 44. Též článek Pronikavý úspěch R. A. Dvorského koncertu v Kmochově městě. Telegraf,
2. 4. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
26) Magnetofonový záznam rozhlasového pořadu Děkuji, bylo to krásné.
27) Pronikavý úspěch R. A. Dvorského koncertu v Kmochově městě. Telegraf, 2. 4. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
28) KČS 2, s. 44 - 45.
29) Tamtéž.
30) Tamtéž.
31) Tamtéž.
32) Tamtéž.
33) Magnetofonový záznam rozhovoru s J. Traxlerem.
34) mšk: Český král jazzu o hudbě a filmu. Telegraf, 8. 3. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
35) Traxler, s. 159.
36) Pronikavý úspěch R. A. Dvorského koncertu v Kmochově městě. Telegraf, 2. 4. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
37) Tamtéž.
38) Tamtéž.
39) jr: R. A. Dvorského triumf a hold K. Hašlerovi. Večerník Národních listů, 3. 5. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
40) Tamtéž.
41) Tamtéž.
42) Traxler, s. 159.
43) Magnetofonový záznam rozhovorů autora práce s Jiřím Traxlerem a Janem Novákem.
44) Traxler, s. 159 - 160.
45) Světová úroveň českého jazzu znovu potvrzena. Telegraf, 3. 5. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
46) jr: R. A. Dvorského triumf a hold K. Hašlerovi. Večerník Národních listů, 3. 5. 1940 (SÚA, MZV - VA I).
47) Traxler, s. 174, resp. Dorůžka, s. 145.
48) R. A. Dvorský. (Koncert pražského orchestru 15. května v Přerově.) Haná, Přerov, 18. 5. 1941 - MDK.
49) Tamtéž.
50) Traxler, s. 174.
51) Dorůžka, s. 108.
52) R. A. Dvorský. (Koncert pražského orchestru 15. května v Přerově.) Haná, Přerov, 18. 5. 1941 - MDK.
53) Tamtéž, rovněž Traxler, s. 174.
54) Zdena Vincíková. RMS, r. 6, 1968, č. 9, s. 12.
55) Tamtéž.
56) Traxler, s. 166.
57) Traxler, s. 184.
58) Propagační leták, kopie získána od pana J. Farníka.
59) Andrš. V.: Ten elegantní pán s knírkem. VP, r. 36,
č. 155, 13. 8. 1990, s. 6.
60) Traxler, s. 169.
61) Traxler, s. 168 a 170.
62) Andrš. V.: Ten elegantní pán s knírkem. VP, r. 36, č. 155, 13. 8. 1990, s. 6.
63) Traxler, s. 207.
64) Magnetofonový záznam rozhlasového seriálu J. Kotka Od rejdováku k rocku.
65) Jiřina Salačová. RMS, r. 6, 1968, č. 5, s. 8.
66) Dorůžka, s. 104.
67) Dorůžka, s. 104 a 105.
68) Magnetofonový záznam rozhovoru s J. Traxlerem.
69) R. A. Dvorský s rozšířeným orchestrem do Berlina.
Pražský list, 12. 9. 1941 (SÚA, MZV - VA I).
70) Magnetofonová nahrávka rozhovoru s Janem Novákem.
71) Traxler, s. 221 - 223.
72) R. A. Dvorský se stočlenným jazzovým orchestrem. Polední list, 10. 7. 1942 a R. A. Dvorský v německém filmu. Venkov, 12. 7. 1942 (SÚA, MZV - VA I).
73) Traxler, s. 225.
74) Übersicht über die Verlagstätigkeit der tschechischen Musikverleger. SÚA, fond Ministerstvo lidové osvěty.
č. 73. Hudební oddělení (1942 - 44).
75) Zdena Vincíková. RMS, r. 6, 1968, č. 9, s. 12.
76) Magnetofonový záznam rozhovoru s Janem Novákem.
77) Záznam o nasazení orchestru R. A. Dvorského ve Zlíně.
SÚA, fond Ministerstvo lidové osvěty (1942 - 1945).
č. 74. Hudebníci - seznamy (1942 - 1945).
78) Tamtéž.
79) R. A. Dvorský v brance. A - Zet, 29. 6. 1944.
SÚA, MZV - VA I).
80) Chvilka s R. A. Dvorským. Zlín, 5. 5. 1944
(SÚA, MZV - VA I).
81) Tamtéž.
82) Tamtéž. Použit sice pojem revue, zřejmě se však jednalo o obvyklý koncert.
83) Magnetofonová nahrávka rozhovoru s Janem Novákem.
84) Tamtéž.
85) Tamtéž.
86) Tamtéž.
87) Andrš, V.: Ten elegantní pán s knírkem. VP, r. 36, č. 155, 13. 8. 1990, s. 6.
88) SÚA, fond Ministerstvo lidové osvěty (1942 - 1945), č. 82. Nasazení umělců 1944 - 1945.
Poslední záznamy o vystupování Melody Boys pocházejí z března 1945, jako poslední datum koncertu je zde uvedeno 29. 3.
89) Encyklopedie, s. 119.
90) Traxler, s. 238.
91) R. A. Dvorský náhle onemocněl. Polední list, 2. 2. 1943 (SÚA, MZV - VA I).. Též Životopis R. A. Dvorského. AMV, fond V - 947, Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti R. A. Dvorskému a společníkům, část Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti R. A. Dvorskému s. 20 - 22. Dle tohoto životopisu trpěl Dvorský tuberkulózou již v roce 1923. Při potížích v roce 1943 byl léčen u prof. Jedličky v nemocnici v Motole a v sanatoriu ve Vráži.
92) Traxler, s. 261.
93) Magnetofonová nahrávka rozhovoru s Janem Novákem.
94) Dvorského životopis. AMV, fond V - 947, Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti R. A. Dvorskému, s. 20 - 22.
95) Traxler, s. 144, rovněž Zdeněk Petr v rozhlasovém pořadu Děkuji, bylo to krásné.
96) ČJ, s. 67.