V. OSTATNÍ HUDEBNÍ AKTIVITY R. A. DVORSKÉHO V LETECH

 1919 - 1924

 Velmi brzy po příchodu do Prahy se Dvorský vrhl s velkým elánem do hudebně kulturního dění. Mimo aktivity, jimž jsme se věnovali v předchozích kapitolách, hrál navíc v tanečních ansámblech či sólově na vyslanectvích a v zábavních podnicích - v klubech, barech atd.

 Tou dobou se již Evropou lavinovitě šířil jazz a jím ovlivněná taneční hudba a tento trend se nevyhnul ani našim zemím. Tak se i u nás tančilo tango, valse boston, one step, two step, shimmy, respektive foxtrot.1) U mladé generace vyvolávaly moderní tance nadšení, u starších spíše rozpaky. Již jsme připomínali Dvorského průkopnickou úlohu v této oblasti a stranou našeho zájmu by neměla zůstat ani dráha Dvorského - výkonného hudebníka.

 V letech 1919 - 1925 hrál v několika souborech, někdy také individuálně. Od července 19192) byl angažován do orchestru Ladislava Blaschkeho, účinkujícího v restauraci Residence. Orchestr hrál v obsazení dvoje housle, violoncello, klavír, harmonium (Dvorský) a kontrabas.3) Dvorský vzpomíná, že kapelník chtěl zvuk souboru zmodernizovat přidáním saxofonu, ale sehnat v té době v Praze schopného saxofonistu nebylo zrovna snadné. S nápadem přišel údajně cellista Čakrt. K houslím připevnil ozvučnici ve tvaru trychtýře, a tak vznikl violinofon, jehož zvuk prý skutečně v některých polohách saxofon připomínal.4)

 Angažmá u Blaschkeho nebylo asi dlouhodobé, neboť podle Dvorského zápisků5) se u něho opět objevil na čtrnáct dní v prosinci 1919. Mezitím (nebo současně) hrál na podzim téhož roku v Červinkově taneční škole na Letné.6) V zápiscích z této doby jsou mimo jiné zaznamenány názvy tří filmových seriálů (Tarzan, Býčí oko, Šedá příšera). V roce 1919 již nebyl biograf žádnou převratnou novinkou, navíc ony filmy se velmi pravděpodobně nevymykaly běžné komerční produkci. Pochybujeme tedy, že by mohly na Dvorského výrazněji zapůsobit. Spíše považujeme za možné, že k němým filmům obstarával ať už sólově či jako člen některého souboru hudební doprovod.

 O pronikání jazzových prvků do českého prostředí se významnou měrou zasloužila zahraniční vyslanectví.7) Pro pořádané společenské akce zajišťovala vhodný hudební materiál ze zahraničí,8) naši hudebníci, Dvorského nevyjímaje, tak měli možnost se seznámit s nejnovější produkcí, popřípadě získat podněty a inspiraci pro vlastní tvorbu. O Dvorského účinkování na vyslanectvích toho mnoho nevíme, sám se zmiňuje pouze o hraní u generále Pellé.9)

 Počátkem dvacátých let byla otevřena další střediska taneční hudby, v nichž se Dvorský exponoval, Společenský klub na Střeleckém ostrově a Cizinecký klub.10) Ve Společenském klubu hrával ve dvojici s Karlem Čapkem, houslistou České filharmonie,11) v Cizineckém klubu zřejmě pouze sólově.12)

 Na angažmá v Cizineckém klubu Dvorský vzpomíná hned dvakrát. První vzpomínka ilustruje nadšení novými tanci počátkem dvacátých let: "Snad ten prudký vpád nových rytmů do Evropy způsobil příhodu, kterou jsem zažil v pražském Cizineckém klubu. Největším šlágrem sezóny byla Valencie a passo doble se stal módou. Lidé si tu píseň pobroukávali v tramvajích, byla slyšet u holiče, na ulici, prostě všude.

 Byl jsem požádán, abych přišel hrát do Cizineckého klubu, kam měl toho odpoledne zavítat významný belgický státník. Domluvil jsem se s pořadateli, že až dostanu znamení, zahraji na klavír na jeho počest belgickou hymnu Brabanconu.

 Hrál jsem asi přes hodinu k tanci, když vzácný host přišel. Byl uvítán, pak se řečnilo, připíjelo, řečnilo, zase zvonily sklenice v přípitcích. A když se ke mně majordomus pootočil, lehce zvedl levou ruku, což bylo ono smluvené znamení, začal jsem hrát belgickou hymnu. Byla psána v šestiosminovém pochodovém tempu. A to byl ten malér. Jen nepatrná hrstka přítomných zůstala stát v pozoru. Ostatní se vrhli na parket a tančili passo doble. Ztrnul jsem. Nevěděl jsem, jestli mám pokračovat dál nebo přestat. Ale to jsem se neodvážil. A tak jsem s vypětím sil tu Brabanconu dohrál. Její úspěch na onom večeru byl obrovský a stala se určitě nejpopulárnější písní."13) Dvorský tu bezděky potvrzuje tehdejší oblibu pochodů v šestiosminovém taktu, o níž píše Josef Kotek.14)

 Druhá jeho vzpomínka je ještě úsměvnější: "Na Cizinecký klub mám ještě jednu vzpomínku. Při ní jsem se ale na rozdíl od té předcházející nedostal do rozpaků já, ač jsem ji způsobil.

 Odpoledne tam byl ohlášen italský kníže De la Scalla, který měl nějakým hodnostářům udělit vyznamenání. Já jsem byl pozván, abych tady zahrál k tanci.

 Po obvyklých projevech a přípitcích se postavilo deset členů klubu do půlkruhu a to tak, že poslední končil u mého klavíru. Postavil jsem se teda také vedle klavíru, protože jinde nebylo místo, do těsné vzdálenosti těch, kteří měli být vyznamenáni.

 Kníže byl střední postavy, nedoslýchal a byl silně krátkozraký. Postavil se doprostřed půlkruhu a řečnil. Velice nadšeně, takže jsem měl pocit, že mu jeho mohutný černý knír co nejdřív odletí. Po projevu k němu přistoupil tajemník klubu a na podušce, kterou držel na rukách, se blyštilo deset medailí.

 Kníže vyznamenával jednoho po druhém, každému připjal na prsa medaili a potřásl mu rukou. A tak došel až ke mně. Sáhne na podušku, a ta je prázdná. Tajemník klubu se k němu sice naklonil, aby ho upozornil, že já tam nejsem kvůli medaili, ale to už kníže klečel na podlaze a hledal pod klavírem medaili pro mne. Musel tam za ním i tajemník, kterému se pod klavírem podařilo Jeho knížecí Jasnosti vysvětlit, že ten jedenáctý je muzikant a medaile mu nepatří. Tak když oba vylezli ven, kníže se postavil přede mne, pokrčil rameny, a aby mě aspoň trochu odškodnil, potřásal mi dlouho rukou a žoviálně mě poplácal po zádech. A mne zamrazilo v zádech při pomyšlení, co by se bylo stalo, kdyby začal ty medaile rozdávat ode mne."15)

 V obou historkách náleží protagonisté k vyšším společenským vrstvám, Cizinecký klub tedy patřil k luxusním podnikům. To by dokládalo tvrzení uvedené v ČJ, že moderní taneční hudba pronikala na veřejnost přes vyšší společenské vrstvy.16)

 Od roku 1921 Dvorský vedl pětičlennou kapelu vystupující ve Varieté Parisien, v níž nechyběly dvoje housle, violoncello, klavír, kontrabas a bicí. Na ně hrál Emil Špaček, pozdější člen České filharmonie.17)

 Dalším působištěm R. A. Dvorského se stal bar Central, kde v roce 1923 působil společně s houslistou Willy Bassem.18) Svědectví o jejich umění podal v časopise Salon Rudolf Jílovský.19) Aby uspokojili nejširší obecenstvo, zahrnoval jejich repertoár celou paletu skladeb od líbivých uherských melodií a rumunských tanců po "moderní" synkopované rytmy písně Yes, we have not bananas (Ano, banány nejsou)20), která mimochodem zazněla o rok později na stejném koncertě jako premiéra slavné Gershwinovy Rhapsody in blue.21)

 Jílovský velmi ocenil Dvorského podíl na konečném znění hraných skladeb. "Bez R. A. Dvorského nebyl by Bass klidným vytrvalcem. Znají zpaměti nejméně 1000 věcí. Jsou v kontaktu, tak dokonalém, absolutním, doplňují se, proplétají a nahrazují. Americké šlágry vyžadují pevnou techniku a precizní úhoz. Dvorský je má, doplněné vkusem. Z jeho rukou nevycházejí s příchutí odrhovaček, tíhnouce více ku koncertnímu vyjádření. Dvorský - komponista hraje s láskou, analyzuje a vychutnává."22) Celkově zhodnotil jejich hru následovně. "Bass a Dvorský jsou v nudě pražského nočního života osvěžující oázou. Jejich kompromis s uměním je zdravý a kotví v potřebách přítomnosti. Mnoho odpůrců takových kompromisů to uznává a tleská jim denně."23) Jistě mělo toto hodnocení své opodstatnění, přestože musíme zároveň přihlédnout k tomu, že Dvorský a Jílovský bylo nedlouho předtím kolegy v Červené sedmě, což se mohlo do Jílovského hodnocení trochu promítnout.

 Na rok 1924 vzpomíná Dvorský takto: "Začátkem roku 1924 jsme otevřeli nový podnik Esprit a angažovali banjistu Rasmussena z Dánska. Později jsem přibral prvního saxofonistu, kterým byl Ondřej Künzl, zaměstnanec továrny na saxofony značky Koehlert v Kraslicích. Společně jsme účinkovali celou sezónu v Mariánských Lázních."24) Soubor Espritjazz se zapsal do historie jako první soubor s jazzem ovlivněným repertoárem, který hrál, navíc poměrně pravidelně v rozhlase.25)

 Ačkoliv hned čtyři zdroje nás více či méně podrobně informují o jeho složení, panují mezi jednotlivými údaji rozpory. Je tedy možné, že se čas od času obsazení ansámblu měnilo. Zcela jasno nevnesla do problému ani Dvorského vyjádření. V interviewu B. Dárka26) uvádí, že při prvním rozhlasovém vysílání účinkovali v obsazení klavír, housle a banjo.27) V tom se s Dvorským shodují autoři Československého jazzu, kteří doplňují i jména hudebníků - R. A. Dvorský (anglický zpěv a klavír), F. Cink (housle) a A. Rasmussen (banjo)28). Ve vzpomínkách uveřejněných Hudbou pro radost29) se Dvorský vyjádřil nejspíše trochu nešikovně. Použitý plurál " ... jsme otevřeli nový podnik Esprit..." se totiž může, ale současně nemusí vztahovat na v předešlých pasážích zmiňovaného houslistu Willyho Basse. Přesto se nám zdá, že měl skutečně na mysli jeho. Dále zde uvádí, že později přibral saxofonistu Ondřeje Künzla, zaměstnance továrny na saxofony firmy Koehlert v Kraslicích a že po celou sezónu účinkovali v Mariánských Lázních. Podobné obsazení udává Patzaková,30) ovšem odlišuje se ve jmenovitém složení. Podle ní hráli v kvartetu Dvorský, F. Cink, Ranson (asi zkomolenina jména banjisty Rasmussena) a Vokáč (jeden z prvních našich saxofonistů). Nelze vyloučit, že Vokáč mohl kratší dobu s Espritjazzem hrát. K účinkování Espritjazzu v Radiojournalu se ještě vrátíme v kapitole o Dvorského spolupráci s rozhlasem.

 Přestože Dvorský v této době patřil k našim jazzovým průkopníkům, hodnotí ČJ styl hry a repertoár jeho souborů, jako stále ještě dost silně ovlivněný starším typem operetní a salónní produkce německy mluvících zemí.31)

 

 

 

 

 

 

Poznámky:

 1) Očima vzpomínek R. A. Dvorského. HPR, 1962, březen  - duben, s. 17.

 2) V zápiscích Dvorský uvádí 1. 7. 1919.

 3) Očima vzpomínek R. A. Dvorského. HPR, 1962, březen  - duben, s. 17.

 4) Tamtéž.

 5) Zápisky - MDK.

 6) Tamtéž.

 7) ČJ, s. 16.

 8) ČJ, s. 16 - 17.

 9) Uggé, E.: Hodinka s R. A. Dvorským, r. 1, 1932, č. 1.

 Článek získán od kabaretního historika a sběratele,

 pana Jaromíra Farníka.

10) ČJ, s. 17.

11) Tamtéž.

12) Tamtéž.

13) Andrš, V.: Ten elegantní pán s knírkem. Večerní Praha,  r. 36, č. 146, 31.7.1990, s. 6.

14) Kotek, s. 191 - 192.

15) Andrš, V.: Ten elegantní pán s knírkem. Večerní Praha,  r. 36, č. 146, 31.7.1990, s. 6 a č. 147, 1.8.1990, s. 6.

16) ČJ, s. 17.

17) Očima vzpomínek R. A. Dvorského, HPR, 1962, květen -  červen, s. 22.

18) Tamtéž.

19) Salon, r. 2, 1923, č. 7, s. 19, in KČS 1, s. 57 - 58.

20) Tamtéž, s. 57.

21) Gál, G. S.: Americká rapsódia. Bratislava, 1969.

22) Salon, r. 2, 1923, č. 7, s. 19, in KČS 1, s. 58.

23) Tamtéž.

24) Očima vzpomínek R. A. Dvorského. HPR, 1962, květen -  červen, s. 22.

25) Patzaková, A.J.: Prvních deset let Československého  rozhlasu. Praha, Radiojournal 1935, s. 46 (dále jen  Patzaková).

26) Dárek, B.: Prosíme o profil. Magazín aktualit a  zajímavostí socialistické vesnice, 1967, r. 8, č. 1,

 s. 32 - 33.

27) Tamtéž, s. 32.

28) ČJ, s. 213.

29) Očima vzpomínek R. A. Dvorského. HPR, 1962,

 květen - červen, s. 22.

30) Patzaková, s. 46.

31) ČJ, s. 17.