X. R. A. DVORSKÝ A ROZHLAS
1. POSTAVENÍ TANEČNÍ HUDBY V ROZHLASOVÉM VYSÍLÁNÍ
Produkce Dvorského souborů samozřejmě neušla pozornosti další technické novinky - rozhlasu. Ještě, než si budeme blíže všímat Dvorského spolupráce s rozhlasem, přibližme si, jaké zaujímala taneční hudba postavení v koncepci rozhlasového vysílání v Československu kolem poloviny 20. let.
Řadu informací týkajících se této problematiky nabízí publikace A. J. Patzakové "Prvních deset let československého rozhlasu".1) "Radiojournal" zahájil pravidelné každodenní vysílání 18. května 1923, údajně jako jedna z prvních evropských rozhlasových stanic. Zpočátku se vysílalo ze skautského stanu v Kbelích pouze hodinu denně od 20.15 s ohledem na nejpříznivější příjmové podmínky. Program se obvykle skládal z pěvecké a hudební produkce, sportovních zpráv z celého světa, povětrnostních zpráv státního meteorologického ústavu a zpráv bursovních". Hudba se ze začátku vysílala živě, mezi první účinkující se zařadili členové orchestru biografu Sanssouci, či žáci hudebních a pěveckých škol (zejména pražské konzervatoře). Před mikrofonem vystupovala nejvýše kvarteta, větší počet hudebníků nebyl tehdy mikrofon schopen kvalitně zachytit.2)
Zahájení rozhlasového provozu znamenalo nejen technickou senzaci, ale i velkou možnost pro šíření kultury a vzdělanosti. To si uvědomovali i vedoucí pracovníci rozhlasu a ve věstníku Radiojournalu formulovali cíl vysílání: "Jde o to, aby československý rozhlas odpovídal kulturním tradicím našeho uměleckého vývoje, aby zapadal do rámce našeho veřejného života. Radiojournal chce dát programu vlastní ráz, který by odpovídal našim odlišným poměrům domácím."3) Toto velice obecné vymezení se do oblasti hudby promítlo takto. "Zatím co německé stanice si vypomáhají gramofonem a častují posluchače foxtroty a shimmy, vyloučil Radiojournal gramofon vůbec a snaží se poskytnouti svým předplatitelům požitky skutečně umělecké se zřetelem ke všem vrstvám posluchačstva."4) Z tohoto vyjádření je patrné, že vedení rozhlasu s příliš velkým podílem taneční hudby ve vysílání nepočítalo, protože se podle jeho názoru dostává do rozporu s kulturními tradicemi "našeho vývoje", ačkoliv nebyl důvod, aby do rámce "našeho společenského života" nezapadala. Problém tkví ve volbě diskutabilního "metru", neboť za hlavní měřítko kvality je považována uměleckost. K výhradám zřejmě přispívalo, že ještě ve dvacátých letech mělo u nás slovo jazz přídech výstřednosti, k němuž přispívala poněkud neobvykle pojatá vystoupení některých barových kapel, která se často neobešla bez zvonění kravských zvonců nebo výstřelů ze špuntovky.5)
Tento náhled ovlivnil hudební služky vysílání na dlouhou dobu. Nahlédneme-li do výtisku programového časopisu, rovněž pojmenovaného Radiojournal z roku 1935 (tedy vyšlého více než o 10 let později), zjistíme, že vysílání dominovala hudba vážná, v jejím těsném závěsu se nacházel "vyšší populár" - tedy skladby Johanna Strauße, F. von Suppého a dalších a taneční hudbě byly vymezeny chvilky v neděli v podvečer či ve všední dny v pozdních večerních hodinách.
Vysílání samozřejmě nezůstávalo bez posluchačské odezvy a zdá se, že jedním z hlavních témat ohlasů byl právě podíl taneční hudby. Rozhlas však na zvýšenou poptávku reagoval zamítavě: "Naší zásadou vždy bylo a bude nehledati laciné populárnosti v sestupování i nejširším zálibám, nýbrž povznášeti posluchače na vyšší stupeň, což je nevyhnutelné, má-li se rádio státi předmětem zábavy a má-li plniti svoje poslání kulturní. Náš lid má vrozený smysl pro hudbu a zpěv a náš úkol je tu proto značně usnadněn.6)
Takovýto pohled na posluchače považujeme za poněkud zkreslený. Ti totiž netvoří homogenní celek, ale naopak jsou součástí různých věkových a sociálních skupin, které mají odlišné kulturní potřeby, což rozhlas nereflektoval. Možná se tak ochudil o řadu mladých posluchačů, kteří v důsledku této situace často preferovali poslech zahraničních vysílačů (BBC a jiných).7)
Nakonec se nabídka zábavných pořadů ještě v roce 1924 přeci jen rozšířila o vystoupení Karla Hašlera, salonního "Radio-tria", a nyní pozor, také o jazzové programy čtyřčlenného "Expritjazzu", v němž hrál i R. A. Dvorský. Byly jim vyhrazeny čtyři relace měsíčně, obvykle v úterý.8)
2. ROZHLASOVÉ RELACE DVORSKÉHO SOUBORŮ, OHLASY VEŘEJNOSTI
Existuje několik zdrojů vzpomínek R. A. Dvorského na jeho vůbec první rozhlasovou relaci. Jedním z nich je seriál Dvorského vzpomínek uveřejněný v Hudbě pro radost,9), jehož zkrácená verze se nachází v prvním dílu Kroniky české synkopy Josefa Kotka,10) dalším pak Dvorského vyprávění v rozhlasovém pořadu Kdybych se znovu narodil.11) Úryvek týkající se tohoto tématu byl se značným časovým odstupem téměř třiceti let přetištěn v Týdeníku Rozhlas12) a pravděpodobně téměř celý pořad ve Večerní Praze.13) Své první rozhlasové relace se taktéž krátce dotknul v interview B. Dárka.14) Všechny verze vznikly kolem poloviny šedesátých let, tudíž se od sebe příliš neliší. Dejme nyní tedy slovo R. A. Dvorskému: "5. května 1924 jsem poprvé účinkoval v rádiu, jak se tehdy rozhlasu říkalo. Provozovatelem vysílání byl Radiojournal a jeho kanceláře byly umístěny u Choděrů na Národní třídě. Hlasatelem byl Adolf Dobrovolný a vysílalo se pouze večer od 7 hodin asi do 9 ze stanu ve Kbelích. Posluchačů bylo asi 100 a Radiojournal měl jen 10 zaměstnanců. Účinkující odvážel do Kbel starý taxík, protože vlastní vůz podnik dosud neměl. Hlasatel Dobrovolný zahajoval vysílání tím, že několikráte zavolal do mikorofonu: "Haló, haló,... halóóó, slyšíte mne? A teprve když zamrkala zelená žárovka, zahájil vlastní vysílání. Vyprávěl různé herecké historky, četl úryvky ze Švejka a pak jsem přišel na řadu já se svým pořadem: hrál jsem na klavír a zpíval za doprovodu houslisty Cinka a Dána Alexe na banjo. Potom opět pokračoval Dobrovolný ve čtení, doplněním trumpetovými sóly, která hrál Emil Čermák, pozdější profesor na konzervatoři v Ankaře."15)
Nejasností okolo složení souboru jsme vzpomněli již v kapitole o Dvorského aktivitách v první polovině dvacátých let. Snad jen dodejme, že anglický zpěv uváděný v souvislosti s Dvorského jménem naznačuje, že v repertoáru Espritjazzu převažovaly skladby zahraniční provenience. Jestli hráli i nějaké Dvorského kompozice, je už asi jen těžko zjistitelné.
Ačkoliv rozhlasové vysílání provázely dětské nemoci, znamenalo pro Dvorského velký přínos. Popularizovalo totiž jeho kapelu nejen u stále rostoucího počtu československých koncesionářů, ale i v zahraničí. Éter tehdy ještě nebyl přeplněn vysílači, a tak mohli Dvorského slyšet bez nadsázky v půlce Evropy a často ještě dále, jak dokládá následující příhoda, vzpomínaná R. A. Dvorským: "Kanceláře Radiojournalu byly na Národní třídě a odtud jsme odjížděli taxíkem do Kbel na večerní vysílání. Začínalo v devatenáct a končilo v jedenadvacet hodin. Jednou se Dobrovolný asi o deset minut opozdil a na dovršení smůly píchl taxikář pneumatiku. Přijeli jsme do studia s patnáctiminutovým zpožděním. Dobrovolný usedl okamžitě k mikrofonu a začal se svým stereotypním ohlášením: "Haló, haló, tady Prahy. Slyšíte mě?" Předtím cestou do studia uvažoval, má-li opožděný začátek vysílání omluvit, ale pak se kategoricky rozhodl: "Na co bych se omlouval. Vždyť on to naše vysílání stejně nikdo neposlouchá." Chyba lávky. Za několik dnů přišla vedení rozhlasu stížnost od posluchače až z Bělehradu, že si naše rádio začalo vysílat o čtvrt hodiny později a hlasatel nemá ani tolik slušnosti, aby se omluvil. Ředitel Radiojournalu Svoboda místo aby Dobrovolnému vynadal, mával rozjařeně dopisem v ruce a volal: "Lidi, vždyť oni nás poslouchají až v Bělehradě!"16)
Na podobnou strunu hrají i další Dvorského vyprávění, přibližující nejspíše dobu 30. let: "Zůstali jsme ale věrni Praze a jen o letních měsících jsme zajížděli do Karlových Varů, kde jsme hráli v Park Hotelu Richmond. I odtud naše koncerty rozhlas vysílal a dostávali jsme na ně hodně dopisů. Psali nám posluchači z Amsterdamu, že chtějí slyšet Oslí serenádu Rudolfa Frimla, v Bruselu naše tanga, ze Sverdlovska a z Londýna žádali Cikánku Karla Vacka. A došel nám telegram od cestujících ze zámořské lodi Stella Polaris, která v době vysílání kotvila v Narviku. Rád bych při této příležitosti vzdal hold naší poště. Jednou totiž došel do Prahy dopis ze Stockholmu, na jehož obálce byla tato adresa: Voosky - Praha. Na poště dali hlavy dohromady a řekli si: Voosky - to bude možná Dvorský! Slyšeli ho asi v rozhlase a napsali jeho jméno foneticky. A skutečně, ten dopis byl správně doručen. A tu obálku si naši poštovní doručovatelé - detektivové ode mně vyžádali a uložili ji do poštovního muzea."17)
Jak vidno, přicházela celá řada ohlasů pozitivních, nechyběly ovšem i reakce opačné, které vyplývaly z protichůdných názorů různých vrstev společnosti na taneční, respektive jazzovou hudbu: "Dostával jsem spousty dopisů, když jsem vystupoval v budově na Vinohradech. Byly pochvalné, ale i dost takových v nichž si jejich pisatelé stěžovali, že to ječení jazzové muziky s bučením saxofonů poslouchat nebudou a odmítají za to platit rozhlasový poplatek. A tak si mne vedení rozhlasu zavolalo na kobereček. Na mou hlavu se sypaly výčitky, že nelze uspokojovat pouze jeden druh posluchačů. Nezbylo mi tedy než hrát také valčíky, polky a pochody a jejich milovníci si pochvalovali, že rozhlas na ně nezapomíná. Ale fandové jazzu mi zase začali vyčítat, že slevuji ze svých zásad. Poctivá a solidní práce orchestru Melody Boys, vedená snahou hrát dobrou taneční hudbu, měla však úspěch. Byli jsme stálými hosty v rozhlase, naše popularita překročila hranice republiky."18)
V předchozích řádcích se rýsuje určitá analogie s charakteristikou Dvorského jeho spolupracovníky. Ti velmi často považovali za příčinu jeho úspěšnosti schopnost vycítit vkus publika, tedy faktor, který se ne vždy shoduje s novátorstvím, jenž bylo pro Dvorského příznačné v období po vzniku republiky. Těžko říci, zda byl k této univerzalitě dotlačen okolnostmi (výhradami ze strany rozhlasu), nebo jestli k ní spontánně směřoval. V každém případě byla zřejmě jedním z faktorů, které přispěly k jeho popularitě.
3. VYSÍLÁNÍ V LETNÍCH SEZÓNÁCH
Dvorského soubory vysílaly nejen z Prahy (ze studia, či z barů), ale v letní sezóně také z Mariánských Lázní, Karlových Varů nebo barrandovských teras. Podle vlastního životopisu19) účinkoval v Mariánských Lázních v letech 1926, 1928 a 1932, v Karlových Varech 1933 - 1936 a na Barrandově v létě 1937 - 1941. V týdeníku Radiojournal z roku 1935 jsme nalezli o relacích Melody Boys tyto údaje:
ÚÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄż
ł týden ł den ł čas ł komentář ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 7. - 13. 7. ł sobota ł 16.30 ł Melody Boys z Karlových ł
ł ł ł ł Varů ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 21. - 27. 7. ł sobota ł 16.30 ł R. A. Dvorský a jeho ł
ł ł ł ł Melody Boys ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 11. - 17. 8. ł čtvrtek ł 22.40 ł R. A. Dvorský a jeho ł
ł ł ł ł Melody Boys ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 18. - 24. 8. ł středa ł 16.30 ł R. A. Dvorský a jeho ł
ł ł ł ł Melody Boys ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 15. - 21. 9. ł sobota ł 22.45 ł R. A. Dvorský a jeho ł
ł ł ł ł Melody Boys ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 22. - 28. 9. ł úterý ł 16.30 ł R. A. Dvorský a jeho ł
ł ł ł ł Melody Boys ł
ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ´
ł 15. - 21.12. ł sobota ł 16.05 ł R. A. Dvorský a jeho ł
ł ł ł ł Melody Boys ł
ŔÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄŮ
Pravděpodobně nebyli často v programovém přehledu uvedeni jmenovitě a je docela možné, že sobota 16.30 patřila o prázdninách 1935 k jejich pravidelným vysílacím časům, protože i v dalších týdnech je v tomto čase uvedena "taneční hudba", ale již bez udání interpreta. Jak dlouho relace trvaly, není odtud čitelné, spíše než o detailní přehled se jedná o rámcové vysílací schéma. Přesto odhadujeme rozmezí půl až jedné hodiny.
Vystoupení Melody Boys se těšila rostoucí oblibě nejen u lázeňských hostí (při jednom z nich se prý tísnilo kolem 4000 lidí20)), ale zároveň i u rozhlasových posluchačů. Přenosy z karlovarského Park Hotelu Richmond probíhaly za příznivého počasí venku, což si vynutilo alespoň improvizovanou úpravu akustických poměrů: "Z Karlových Var se také docela pěkně vysílalo. Při druhé sezóně nám zavedli do Karlových Varů speciální linku, kterou jsme byli zapojeni přímo na rozhlas. Tehdy tam s námi jeli skladatelé K. B. Jirák a Anatol Provazník. Oba byli zvědavi, odkud vlastně tu svou zábavnou muziku vysíláme. Nechápali, že to děláme přímo ze zahrady. Přišli za námi na zahradu a řekli: "Tak odtud vysíláte?" "Jo." "A prosím vás, jak soustřeďujete zvuk?" otázal se K. B. Jirák. "Vždyť to musí utíkat všechno nahoru do stromů, nahoru a dozadu, vždyť tu nemáte žádné krytí?!" Já jsem na to odvětil, že kryt jsem si udělal. Sebral jsem totiž v Richmondu všechny paravány, vytvořil jsem z nich pozadí, takže vznikla jakási mušle a zvuk nám utíkal jenom nahoru. A tady jsem si zase pomohl velkými kavárenskými slunečníky a vysílací studio bylo hotovo. Šlo sice o provizórium, ale znělo to dobře. Slavili jsme úspěchy jak v Karlových Varech, tak i v éteru..."21)
Řada lidí, jako třeba skladatel Zdeněk Petr v rozhlasovém pořadu "Děkuji, bylo to krásné",22) vzpomíná na neopakovatelnou atmosféru těchto přenosů. Mikrofon nezachycoval pouze hudbu samotnou, ale i veškeré další zvukové efekty jako pohyb tanečníků nebo cinkání vidliček. A když navíc Dvorský zahájil vysílání slovy: "Dobrý večer, vážení posluchači, zdravíme Vás z barrandovských teras. Je krásný letní večer, nalevo od nás září svými světly Praha a dole ve Vltavě se odráží třpyt letních hvězd. A teď se k nám od Zbraslavi blíží výletní parník a dovolte, abychom jej pozdravili naší fanfárou",23) měl posluchač celou scenérii jako na dlani. Jinak však obvykle ohlašoval následující skladbu bez širších komentářů. Byl totiž vázán pokyny z rozhlasu. Odchýlil-li se od domluveného schématu, mohlo dojít k nepříjemnostem. Tak ho jednou kritizoval K. B. Jirák pro výrok "Ellington je jedním z největších skladatelů vůbec" slovy "Něco takového považujeme za naprosto nevhodné..."24) Jestliže chtěl někdo vystupovat v rozhlase, musel se podřídit přísným pravidlům, jinak mohl být přenos okamžitě přerušen: "Je dovoleno přednésti pouze program, který byl schválen pro vysílání rozhlasem. Radiojournal může přerušiti okamžitě vysílání, uplyne-li lhůta určená pro přednes (třeba nebyl dokončen), i tehdy, uchýlí-li se účinkující od schváleného pořadu nebo textu. Podrobíte se veškerým pokynům kapelníka, režiséra, inspekčního úředníka nebo hlasatele."25)
4. ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ Z PRAHY
Dvorský nehrál v rozhlase samozřejmě pouze v letních měsících. Ve zbytku roku vysílal buď z rozhlasového studia nebo z pražských barů (např. Z baru Est z hotelu Esplanade).26) Jedna ze smluv mezi rozhlasem a R. A. Dvorským (z 30.1.1937)27) prozrazuje, že se jednalo o pětapadesátiminutové pořady (zde uveden čas 22.35 - 23.30). Smlouva zahrnuje šestnáct skladeb, mezi nimiž figurují dvě od Jaroslava Ježka (Strejček hlad, O Španělsku si zpívám). Zajímavý je poměr našich a zahraničních skladeb, přesně 1 : 1. Přestože chybí srovnání s dalšími podobnými programy, zřejmě někdy v této době se začíná obracet poměr českých a cizích autorů ve prospěch domácí produkce.28) Pořady byly přenášeny živě, od druhé poloviny třicátých let se také začala používat záznamová technika, přístroj zvaný blattnerfon, který popisuje Zdeněk Petr: "A když se vysílalo z rozhlasu, tak to už nebylo živě, ty půlhodinky se točily na blattnerfonu - to byla obrovská mašina, pásek byl kovový, širší, asi tak 2 cm, a vešlo se na něj asi třicet minut hudby. Ovšem nedalo se to nastavit, to bylo velice obtížné. Takže když se udělal kiks v osmadvacáté minutě, tak to muselo jít celé znovu. Tak na to se točily půlhodinové programy a R. A. Dvorský je vysílal dosti pravidelně, protože s rozhlasem měl dobré spojení, dobré styky. Oni ho respektovali, protože jeho programy měly vždycky tu věrnou míru vkusu."29)
Tu a tam se přihodilo, že Dvorský zpíval do rozhlasového mikrofonu za přítomnosti významných osobností. V Karlových Varech Dvorského poslouchali slavní herci Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová.30) Legendární krasobruslařka Sonja Henie dokonce vstoupila do Dvorského relace improvizovaným projevem, na který Dvorský vzpomíná takto: "V roce 1935 nebo 1936, já už se přesně nepamatuju, možná že to bylo o rok nebo o dva dřív, bylo pořádáno na zimním stadiónu na Štvanici mistrovství světa nebo mistrovství Evropy v krasobruslení a mistrovský titul získala tenkrát Sonja Henie. Bydlela se svým otcem v hotelu, kde jsme účinkovali. Papá Henie byl takový bodrý člověk. Tlusťoučký, červené tváře a stále usměvavý. Přišel se Sonjou k nám, to jsme měli zrovna rozhlasový přenos a hráli novou píseň "Někde v dálce na moři". Když jsme dohráli, požádal jsem Sonju, aby řekla něco našim posluchačům. Tak nejdřív promluvila norsky a pak zakončila slovy: "Dekuji, dekuji, mám ráda Praha."31)
Závěrem lze říci, že spolupráce Dvorského s rozhlasem přinesla oboustranný prospěch. Rozhlas byl schopen přenášet hudební produkci souborů za hranice naší vlasti a tak šířit jejich popularitu. Ta, zároveň podporována gramodeskami a od třicátých let i filmem, naopak přispívala k oblibě vysílání, což dokazuje značný posluchačský ohlas reagující na pořady, v nichž R. A. Dvorský účinkoval. K nejsledovanějším pořadům patřily přenosy z Mariánských Lázní, Karlových Varů a barrandovských teras, jež se konaly v letních měsících. "Espritjazz", jehož byl Dvorský členem, drží primát jako první soubor, který vysílal moderní taneční hudbu s jazzovými prvky. Značná obliba vysílání Melody Makers a Melody Boys se udržovala po celou dobu jejich fungování, zejména díky univerzálnosti repertoáru, takže byly schopny oslovit široké vrstvy posluchačstva.
Samostatnou oblast tvoří dvě rozhlasová pásma Dvorského vzpomínek z první poloviny šedesátých let, v nichž hovoří o některých momentech éry Melody Makers a především Melody Boys. Těm jsou však věnovány jiné kapitoly.
Poznámky:
1) Patzaková, A. J.: Prvních deset let československého rozhlasu.
2) Patzaková, s. 23 - 25.
3) Patzaková, s. 28.
4) Tamtéž.
5) KČS 1, s. 55.
6) Patzaková, s. 44.
7) Traxler, s. 37 - 38.
8) Patzaková, s. 46.
9) Očima vzpomínek R. A. Dvorského. HPR, 1962, červenec - srpen, s. 17 - 18.
10) KČS, s. 67 - 68.
11) Pásmo Dvorského vzpomínek a dobových hudebních ukázek. Bylo odvysíláno v březnu 1964.
12) Andrš, V.: R. A. Dvorský a rozhlas. Týdeník Rozhlas, r. 3, 1993, č. 30, s. 3.
13) Andrš, V.: Ten elegantní pán s knírkem. VP, r. 36, č. 146 - 148 (31. 7. - 2. 8. 1990), č. 150 - 153 (6. 8. - 9. 8. 1990), č. 155 - 158 (13. 8. - 16. 8. 1990) a č. 160 - 162 (20. - 22. 8. 1990).
14) Dárek, B.: Prosíme o profil. Magazín aktualit a zajímavostí socialistické vesnice, r. 8., 1967, č. 1, s. 32.
15) Očima vzpomínek R. A. Dvorského. HPR, 1962, červenec - srpen, s. 17.
16) Andrš, V.: R. A. Dvorský a rozhlas. Týdeník Rozhlas, r. 3, 1993, č. 30, s. 3.
17) Tamtéž.
18) Tamtéž.
19) Životopis - MDK.
20) Dárek, B.: Prosíme o profil. Magazín aktualit a zajímavostí socialistické vesnice, r. 8, 1967, č. 1, s. 32.
21) Tamtéž, s. 32 - 33.
22) Vycházíme z magnetofonového záznamu tohoto pořadu.
23) Dorůžka, s. 103.
24) Opis materiálu prezentovaného na výstavě o R. A. Dvorském v Národním muzeu v srpnu 1996.
25) Pravidla pro účinkování v rozhlase - kopie uložena v MDK.
26) Rozhlasový pořad Děkuji, bylo to krásné.
27) Kopie uložena v MDK.
28) Velkou měrou se o to zasloužilo Dvorského nakladatelství, zároveň v této době začíná fungovat Orchestr Gramoklubu, jímž prošla celá řada osobností naší jazzové a taneční hudby.
29) Rozhlasový pořad Děkuji, bylo to krásné.
30) Tamtéž.
31) Tamtéž.